< Předchozí  ^^  Další >

[Informace] [Recenze] [Komentáře] [Obsazení] [Hodnocení] [Videoukázka] [Fotky]
Recenze: Borgman
23.02.14 00:27

„To, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou“ aneb kolonizace a holocaust, pokud možno v režii nelegálně přistěhovalých imigrantů.

 

 

Film Borgman režiséra nizozemského původu Alexe van Warmendama nese distribuční podtitul „Černá komedie o nezvaných hostech“. To je jedna rovina, jak se dá na titul nahlížet. Osobně bych to ještě poupravil doplněním trainspottingovské parafráze: „představte si černou, vynásobte ji tisícem a pořád se tomu ještě nepřiblížíte“. Jako komedie to skutečně funguje docela dobře, nicméně je to komika notně svérázná a přístupná jen určité skupině diváků. Ten humor je pak ryze situační, založený na bizarních až morbidních okamžicích. Jako příklad může posloužit scéna, ve které služebná-chůva vznese smělý požadavek, zda by její milý mohl přespat v domě zaměstnankyně. Ta to zamítne s tím, že musí nejdřív vědět něco bližšího o lidech pod jednou střechou, což v konfrontaci s tím, že se jí po baráku už nějakou dobu pohybuje cosi jako démon, téměř až mýtických rozměrů a to navíc ještě s jejím svolením, ba dokonce jí vyžebraný, je opravdu zábavná ironie.

 

Pojďme si zasadit příběh do nějakého narativního rámce. Je tady ústřední postava „Borgman“(Jan Bijvoet), o níž se občas lze dozvědět, že má statut bezdomovce. Přitom podobné kategorizování zrovna v tomto případě není úplně nejšťastnější a pokud bychom přesto o něm uvažovali jako o člověku z ulice, vycházeli bychom ze subjektivního nahlížení a hodnocení veřejnosti (zúčastněných protagonistů), jak takový „archetypální“ bezdomovec zhruba vypadá. A jak se může chovat. Že třebas jednoho krásného dne zazvoní na vaše dveře a bude se dožadovat, ve vší slušnosti, osprchování se ve vaší koupelně. On sám nic takového nevykazuje, spíš rozostřuje a znejasňuje pojmy jako je domov, kdy pro něj je to pravděpodobně místo všude a nikde. Jak se později ukáže, je to velmi performativní existence, která elegantně vklouzává z jedné role do druhé. Prostřednictvím manipulace a jak se zdá i magie docílí toho, že se s ním rezidentka honosné vily nedokáže rozloučit a tak si slíbí, že se sejdou znovu, ale v jiné formě či roli a že to bude mít následky. A skutečně se tak stane.

 

Existuje několik výkladů, jak lze film chápat. A je to dokonce i záměr režiséra vytvořit snímek variabilní ve svých překladech. Podobně pracuje například americký režisér David Lynch a ve svojí nedořečené skladbě a surreálnosti ho v mnohém Warmendamův aktuální počin připomíná! V prvním plánu tu máme příběh takřka hororový a fantaskní. Borgman a jeho kumpáni jsou nadpřirozené bytosti, ať už si pod tím představíme mimozemšťany či démony. Když jsem zmiňoval zrelativizování obecných termínů jako je domov, pak to má logickou souvislost s tím, že podobným daným schématům chápání pojmů v lidském světě, se musí nutně entita jiného druhu vymykat a vzpírat.

 

Tyto bytosti ovládají pozoruhodné praktiky, prostřednictvím kterých se dostávají do podvědomí svých obětí a dosahují tímto způsobem svých podvratných cílů. Jejich jinakost je navíc ještě podpořena otazníky kolem jejich značně proměnlivé fyzičnosti. To se projevuje nejvíc ve scéně, kdy si ústřední postava posílá se svými kolegy sms zprávy, v nichž je předmět dotazování zaměřený na to, zda již nastal čas (pro blíže neurčenou věc). O pár scén později se pak domem prohání dva ohromní psi, aby byli Borgmanem upozorněni na to, že jsou tam předčasně…

 

Pak tu máme další úhel pohledu. Jeden z „vetřelců“ se jmenuje „Ilonka“(Eva van de Wijdeven), tady bychom asi úplně nehádali, že to bude našinec. Při zinscenovaném výběrovém řízení na pozici zahradníka jsou k manželské dvojici Marině (Hadewych Minis) a Richardovi (Jeroen Parceval) vysíláni nejrůznější adepti ,u kterých lze taktéž předpokládat, že jsou to imigranti. Všichni jsou neomylně xenofobním manželem odmítáni do té chvíle, dokud se na scéně – podle pečlivě připravených instrukcí režiséra – neobjeví opět titulní „hrdina“ v nové roli.

 

]Když bychom se na věc dívali z této perspektivy, pak žánr komedie získá zcela nový rozměr, a v takovém případě bysme pak měli co do činění se sžíravou, sarkastickou a alegorickou utopií o nemístně vášnivých, neustále se vzdouvajících, nacionalistických náladách ve společnosti napříč celou Evropou, potažmo světem. Takzvaný „home invasion“ subžánr by se tím podstatně modifikoval a roztříštil do několika dalších kategorií a dostál by tímto určením pravidel postmoderního filmu, ve kterém dochází k podobnému programovému prolínání nejrůznějších přístupů.

 

Nový film Alexe van Warmendama je doslova prosycen všelijakými narážkami, symboly a odkazy. Tak například obsedantní zacházení s všudypřítomným vínem v rámci společného stolování v inkriminované domácnosti a obzvláště jeho „vylepšování“ rozmanitými jedovými formulemi dává vzpomenout nejen na slavného alžbětinského dramatika.

 

Co se týče hereckých výkonů, za zmínku jistě stojí Hadewych Minis jako Marina a není bez zajímavosti, že roli Ludwiga, jednoho z „konfidentů“ pak ztvárnil sám režisér. Ovšem v tomto ohledu nejde narazit na nějaké výrazné, rušivé trhliny, všichni odvádějí velice solidní výkony, i když třebas nijak neexcelují.

 

Střih je standartní, v kontinuitním řazení chronologicky posloupných scén, slouží záměru stupňovat napětí a gradovat svými zápletkami tíživou atmosféru, jak ji vyjadřuje Marina, když se v jednom okamžiku svěřuje manželovi, že jsou čímsi zvenčí pozorováni a obklopováni. (Má pocit viny, když říká: „Jsme šťastní a to musí být potrestáno“ a manžel ji uklidňuje, že je to naprosto v pořádku a nemusí si dělat výčitky kvůli tomu, že se mají dobře, protože se narodili na západě a ten je prostě bohatý. Poté odcházejí zpět do domu jako dokonalý prototyp funkční, bezstarostné rodiny a na pozadí této idylické scény tančí jako temná hrozba blížících se změn Ilonka). Co se týče montážních postupů, tak jediné vybočení z klasických metod lze pozorovat ve vkomponování snových sekvencí.

 

Dvacet procent z hodnocení bych ubral kvůli „ale takhle by se to určitě nestalo“ efektu, kdybych měl problém chápat režisérský záměr a účel, jakému by měly jisté nelogičnosti sloužit. Tak například hned titulní scéna ukazuje pokus o „odlovení škodné“ v revíru jistou odbojovou skupinou, v čele s církevním hodnostářem. (To nahrává teoriím o zastoupení spíše religiózních témat na motivy věčného boje zla proti „dobru“ anebo nás to prostě má jenom odvádět od myšleného k vyprávěnému). Ti ale vzápětí z filmu mizí a po zbytek děje se už více neobjevují. To ovšem vyvolává hodně zajímavý vedlejší účinek izolovanosti a bezmoci, podobně jako třeba v Trierově „Melancholii“. Pokud byste tedy měli někdy neodbytnou potřebu páchat charitu, podívejte se raději nejdřív na Borgmana, ať víte, do čeho jdete. Sovy totiž někdy nejsou tím, čím se zdají být. Inspirujte se pak spíše, v přístupu k takovým problémům, Richardem. Přece se nebudete užírat, že jste se narodili dobře!


autor: 4236


Další zprávy

Recenze: V nitru Llewyna Davise
Recenze: Thor: Temný svět
Recenze: Rivalové
Recenze: Gravitace
Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť
Recenze: Rychle a zběsile 6
Recenze: Iron Man 3

Nejčtenější

Recenze: Jan Palach
Přidat k oblíbeným, Zaslat na email


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
hledat na Google v Česku Google v Česku
hledat na Google v Česku
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Středa 15. 8. 2018 Svátek má Hana
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz