< Předchozí  ^^  Další >

[Informace] [Recenze] [Komentáře] [Obsazení] [Hodnocení] [Videoukázka] [Fotky]
Recenze: V nitru Llewyna Davise
25.02.14 01:32

V nitru Llewyna Davise je takový míň ambiciózní „Big Lebowski“. Těch styčných bodů je hned několik. Tak předně je to nápadně podobná fabule, která ovšem nepočítá s žádnou kriminální zápletkou, ale naopak vypráví civilní příběh jednoho jakkoliv talentovaného, ale přesto obyčejného chlapíka. Ten dostává tak dlouho přes hubu prostřednictvím permanentního neúspěchu jak partnerského, tak kariérního, až dostane doopravdy…To se stane na začátku a já doufám, že moc nespoileruji, když prozradím jednu zásadní formální součást, kterou se dozvíte až na konci filmu, a totiž že chronologické řazení je lehce zpřeházené, vybočující tak z klasických konvencí vyprávění. To, o čem uvažujeme jako o příběhu zasazeném v přítomnosti, je retrospektivou (to znamená celý film mimo orámování titulní a závěrečnou scénou potyčky). A není to samoúčelný postup. Coenovi si moc dobře uvědomují, čeho takovýmto pojetím dosahují a jakým způsobem jim to poslouží v rámci předání svého vzkazu.

 

Pojďme se ve zkratce seznámit s hlavní postavou, folkovým zpěvákem a kytaristou Llewynem (Toho hraje Oscar Isaac), který je v průběhu jednoho svého vystoupení vyvolán jakýmsi tajemným mužem před podnik. Tím letmým, ale velice důrazným střetem dvou lidí, vyvstává základní otázka příběhu. Proč? Proč Llewyn dostane přes hubu?

 

Film funguje v obou směrech časového plynutí. Protože klidně se mohl ústřední hrdina den nato vzbudit u souseda, odnést si od něj suvenýr – kocoura a tak dále. My jako diváci tušíme, že k žádnému zásahu zvenčí, vstupu deus ex machina, nejspíš nedojde a tento nebožák to nadále povede od desíti k pěti. A to zejména kvůli tristnímu načasování, kdy se zmiňovaný pokoušel prosadit žánrem, který v inkriminované době (do příchodu Boba Dylana do New Yorku) vůbec „nefrčel“. Ale zpátky k onomu položenému otazníku. Llewynova povaha se nejmarkantněji projevuje právě ve vztahu ke kocourovi. Je to člověk plný něhy a porozumění, žádný záporák, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na druhou stranu však působí také do značné míry „obroušeným“ dojmem, který je nepochybně daný setrvalým nezdarem a smůlou. V tom se tolik potkává právě s Lebowským. Ten proces v určité konstelaci okolností bývá podobný, prohrávači vždycky nakonec zcyničtí a zahořknou. Výborně to ukazuje symbolická scéna, ve které hrdina srazí autem kočku. Poté, co zastaví, aby ohledal škody, se marně rozhlíží po okolí, až jeho zrak ke zvířeti zabloudí. Chmurně jej, odkulhávajícího příkopem k lesu, pozoruje. A je to, jako by sledoval sám sebe. Postiženého, zraněného takovým způsobem, že to zásadně posunuje vlastní životní osu.

 

Co se týče ostatních postav ve filmu, narážíme na dalšího starého známého, který může fungovat jako jisté propojení s Coenovským největším diváckým hitem z roku 1998. John Goodman v roli Rolanda Turnera tu opět vystřihnul velkého ironika a v břitkých komentářích a glosách si v ničem nezadá s postavou titulního muzikanta. Velice obratně vymanévrovává ze vzájemných slovních potyček a jako správný demagog exceluje ve schopnosti překrucovat fakta ve svůj prospěch. Celkem příznačná je pak scéna, kdy se Roland (jeho předobrazem má být skutečný, bluesový hudebník Doc Pomus) vyštrachá z auta kvůli neodbytné potřebě a zbylí dva pasažéři na něj dlouho čekají před benzínkou. Jeho příchod na scénu je ovšem příznačný. To, že se jedná o mrzáka jak fyzického, tak duševního, perfektně zapadá do společného konceptu a nabourává přežité stereotypy, že nemocní lidé jsou pouze politováníhodní chudáčci, kteří si zaslouží především náš soucit.

 

Malou roli kamaráda Jima Berkeye ve filmu dostala i slávou opředená hvězda hudebního nebe Justin Timberlake. Mně osobně to přijde jako dobrý nápad, zpěvák tu působí velice přirozeným a civilním dojmem, nikterak herecky neoslňuje, ale to ani nemá ve scénáři, takže „u mě dobrý“.

 

Na konci toho spíše truchlivého, tragikomického příběhu se ocitáme tam, kde jsme byli na začátku. To, že se nejedná o flashback v případě finálního obrazu, ani o prospektivu v souvislosti s tím titulním, je nabíledni. V prvním případě by se hudebník ocitnul v podobné patové situaci, díky níž bysme zrecyklovali již viděné? V druhém pak flashforward jako vyústění něčeho, co neomylně musí přijít jako temná předzvěst? Takové výklady by pozbývaly smyslu, tedy povážlivě by budovanou konstrukci nabourali chybějícím účelem, který by takto použité prostředky náležitě posvětil. Já osobně bych si na takto zvolené postupy jen těžko dokázal odpovědět.

 

Přestože je postava Llewyna fiktivní, příběh je částečně inspirován autobiografií zpěváka Davea Van Ronka s názvem „The Mayor of MacDougal Street“ (2005). Existují ovšem i teorie, které vycházejí z toho, že vymyšlená osoba je syntézou několika skutečných umělců – například Phila Ochse nebo Boba Dylana.

 

Celým filmem se prolínají hudební vstupy jako živé koncertní vystoupení nebo doprovod jednotlivým obrazům. Jakou tady mají funkci se nabízí. Neliší se v tom od jiných snímků, které podobným způsobem dokreslují jak náladu, či nějakým způsobem dovyprávějí odvíjený děj. Pro milovníky folku, bratří Coenů, melancholických příběhů tzv. „nezávislé kinematografie“ jednoznačně „must see“.

 



autor: 4236


Další zprávy

Recenze: Vlk z Wall Street
Recenze: Borgman
Recenze: Thor: Temný svět
Recenze: Rivalové
Recenze: Gravitace
Recenze: Hobit: Šmakova dračí poušť
Recenze: Rychle a zběsile 6

Nejčtenější

Recenze: Jan Palach
Přidat k oblíbeným, Zaslat na email


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
hledat na Google v Česku Google v Česku
hledat na Google v Česku
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Středa 15. 8. 2018 Svátek má Hana
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz