< Předchozí  ^^  Další >

[Informace] [Recenze] [Komentáře] [Obsazení] [Hodnocení] [Videoukázka] [Fotky]
Recenze:
15.10.15 19:21

V rámci mezižánrového filmu Amerika jsme vrženi do děje přímo, bez zbytečných oklik a nerozhodného přešlapování na místě. Dynamika příběhu nám není zprostředkovávána pouze volbou strukturování snímku, výběrem scén evokujících vnější pohyb (záběry z jedoucího vlaku, autobusu, plovoucího voru, letícího letadla, aj.). Pouze v případě finálního záběru, velkého celku s letadlem na obzoru není jasné, zda se v něm taktéž nalézají hlavní hrdinové, konec je interpretačně rozostřený, otevřený. Podobné sekvence slouží k odkrývání podstatnějšího pohybu vnitřního. Protagonisté nám nejsou programově představováni, rozumějte, nejsme seznámeni s jejich prací, soukromím, partnerskými vztahy, vzděláním atd. Důraz je kladený na poetičtější (možná také reálnější) stránku lidské existence, na sny a touhy, důležitou roli pak hraje způsob vyprávění založený na principu cesty. (Zda jsme ochotni uvěřit, že sny jsou reálnější, než každodenní život je na individuálním zvážení každého z nás). Právě ona určitá zatvrzelost neukazovat věci (lidi) obvyklým způsobem je jednou ze sympatických a zajímavých vlastností a rysů polo-dokumentu.

 

Hlavními postavami snímku jsou Bára a Honza. Ti se vydávají na pouť po naší domovině. O Báře (její skutečné jméno je Barbara Adler) se dozvídáme pouze tolik, že je dcerou kanadských imigrantů, a že se rozhodla poznat zemi rodičů. Jan by oproti tomu raději poznával Ameriku, což se v průběhu jejich putování jasně vyjevuje. Nedá se říct, že by se Honza mentálně rodné zemi tolik vzdaloval, po celou dobu trvání 70 minutového filmu je patrná upřímná snaha pro pochopení či přijetí rodiště, je zřejmé, že je v něm spousta hořkosti (scéna nad zatopeným lomem, kde dvojice zkouší sílu ozvěny a po burácivém echu Ontaria či Texasu se hlas zlomí nad ubohostí maloměšťáckého Česka).

 

Film toho chce říct spoustu a mám pocit, že se mu to i daří. Chce v jedné rovině vyprávět o zanikajícím trampingu, režisér, herec, autor scénáře a střihač v jedné osobě, představitel postavy Honzy, Jan Foukal, hovoří, že dnes možná neexistuje tolik poptávka po úniku, protože není od čeho utíkat a lidé jsou zahlcení nepřeberným množstvím možností, kterak strávit svůj volnočas, popřípadě jaký zvolit životní styl. To je samozřejmě věc názoru a je na každém, aby si na podobné otázky odpověděl, popřípadě se s nimi ztotožnil. Pro mě osobně je to věc do jisté míry diskutabilní, celé téma vnímám spíše jako nostalgickou potřebu se vracet zpátky do přírody, snad archetypální touhu po kořenech, ze kterých vycházíme. Právě díky tomu a zkušenostem bych raději nepodporoval pohled, že je tramping na ústupu či nějakým způsobem vymírá a že je nutné pro něj truchlit, či jej nahlížet jako ztracený ráj.

 

Další vrstva Ameriky už zasahuje do metatextuální roviny, svým poetickým vyzněním neo-hippiesáckého (?), alternativního (?) manifestu nezávislého filmu, docela často dává vzpomenout například na Svěrákovu Jízdu. Postavy jsou jakoby vytržené z „reálného“ rámce světa, chtějí zůstávat „v lese“, cítí nechuť vracet se zpátky do civilizace, les je pro něj v podstatě vzpomínkou na bezstarostnost a hravost dětství a mládí. Jediné výrazné spojení s vnějším světem přichází s tajemným telefonátem z budky, když Honza žádá odklad od „povolávacího rozkazu“. Stejná nebo podobná scéna probíhá i v Jízdě, v níž Geislerová absolvuje téměř identický hovor, minimálně na úrovni významu.

 

Občas se může zdát, že v Americe probleskují existenciální narážky jako vystřižené z Jarmuschova Dead mana, přikládat různé významy lze samozřejmě na základě subjektivní filmové paměti.

 

V krátkosti bych se vrátil k popsanému „ukazování věcí nekonvenčním způsobem“. Zvolená forma totiž souběžně koresponduje s obsahem a podtextem zobrazovaných individualit. Hned v úvodu, v rámci jízdy vlakem se například Bára svěřuje s odporem k pořizování totožných fotek a přáním nebýt další, sériovou turistkou. Prozrazuje touhu zažít Česko jinak, než jak diktují například cestovní kanceláře s pevně určenými cíli, které je nutné obrazit.

 

Proč píšu o Americe jako o mezižánrovém snímku? Absolvent katedry dokumentárního filmu na FAMU Foukal ozřejmuje, že to bylo jedním z jeho cílů, proto jednotlivé charaktery disponují alternativními jmény (v trampové komunitě se často jedná o anglické přezdívky členů různých kotlíkářských osad). Organizace fabule odkazuje též na hraný film, pohybujeme se částečně v nelineární ose vyprávění, scházejí dokumentární prvky, které by označovaly například prostor a čas, v němž se nalézáme. Není také jasné, do jaké míry se jedná o autentický materiál a nakolik se ocitáme ve fiktivní rovině, což ovšem rozhodně není napadnutelné jako deficit. V neposlední řadě pak fikční či narativní styl umocňuje kamera čistě hraného filmu Jana Baseta Střítežského (Díra u Hanušovic, Alois Nebel).

 

Režisér láká diváka na příležitost „ vidět, že Češi mají v útrobách své země taky ještě jinou zem“. Tím jen potvrzuje, že do velké míry jde o generační výpověď, vymezení se vůči nastolenému diktátu odosobněného konzumu. Foukal má potřebu sdělovat svůj dojem, že jsme vůči opravdovým věcem často slepí, tím se nejspíš dobrovolně ochuzujeme o to zajímavější, co život nabízí. Zároveň však netlačí na pilu, nic nenutí, nabízí spíš jakousi nenucenou meditaci, než protivnou volnomyšlenkářskou agitku.

 



autor: 4236


Další zprávy

Recenze: Marťan
Recenze: Mission: Impossible - Národ grázlů
Recenze: V hlavě
Recenze: Terminátor: Genisys
Recenze: Šílený Max: Zběsilá cesta
Recenze: Avengers: Age of Ultron
Recenze: Rychle a zběsile 7

Nejčtenější

Recenze: Star Wars: Poslední z Jediů
Přidat k oblíbeným, Zaslat na email


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
hledat na Google v Česku Google v Česku
hledat na Google v Česku
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Pondělí 22. 1. 2018 Svátek má Slavomír
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz