< Předchozí  ^^  Další >

[Informace] [Recenze] [Komentáře] [Obsazení] [Hodnocení] [Videoukázka] [Fotky]
Recenze: Kuma
19.07.12 06:15

Na Kumě je pro mě dobrá obzvláště jedna věc a to, jak se odvracíme od zažitých stereotypů nazírání na nejrůznější problémy, které si zvykla většina produkcí zpracovávat úplně jinak. Mluvím o aktuálních společenských tématech, jejichž palčivost se tu odkrývá, resp. jak relativní může být vypořádání se s nimi. Ale není to dané tím, že by kupříkladu američani (vystupující na plátně se zaručeně odlehčenými a svěžími replikami, mající ten správný světonázor) byli pitomci, může se to dokonce jevit naprosto opačně. Napadá mě spojitost s projektem „Sex ve městě.“ Ale o tom později.

 

Kuma je pro mě niterná, jak niterná dokáže být muslimská tradice a falešná morálka.

 

Abych byl konkrétní. Kuma není tím, čím se zdá být. Líbí se mi ty zvraty v ději, které vás nutí neustále být ve střehu a neustrnout v nějakém otupělém stavu unylé psychologické stati.

 

Už na začátku filmu se odehrává něco, co není vůbec zřejmé a pokud patříte ke „control freaks“ nebo u sebe pozorujete jakousi tendenci orientovat se v tom co vidíte, žijete atp., může to být znervózňující. Může vás to nebavit. Právě tady režie (Umut Dag) společně se scenáristkou Petrou Ladinigg uvažují, zda neztrácejí diváka tím, co mu hned zkraje servírují, jaký zmatek, chaos. Za mě ok, jestli budu zkoušený v takovém rozsahu, dám to. Rozuzlení má přijít o malou chvíli později. Důležité však je uvědomit si význam takového počínání, čemu slouží v rámci kontextu, že se nejedná o žádný samoúčelný tah, ale promyšlenou taktiku jak pracovat s divákem.

 

Kuma funguje na principu jakéhosi nepřetržitého vlnění, kdy se významy proměňují a pozorovatel je tak nucen neustále přehodnocovat nasledované.

 

Klíčový pojem je tu pro mě Rodina. Její identifikace. Jednak uvnitř ní samotné, pak také v rámci společnosti a prolnutých odlišných kultur. To, jak chaoticky vyznívá v průběhu fiktivní svatby se postupně upravuje, tak abychom se mohli blíže seznámit s nejdůležitějšími postavami příběhu. Fatmou ( Nihal Koldaţ) a Ayşe ( Begüm Akkaya). Ta první má rakovinu. Rozhodne se najít pro svoji rodinu náhradní matku (Ayşe), která by v případě, že by se nemoc vyvíjela nepříznivě byla schopná ji plně nahradit, postarat se o otce - manžela a děti (většinou už starší, než je samotná Kuma – tedy v turečtině „druhá žena“), pokorně přijmout tradici, poslušně zaujmout nepříliš povzbudivé či lákavé postavení ženy v muslimském patriarchálním světě. Tady si dovolím další vstup do děje. Režisér se s tímto problémem opět vypořádává po svém. Nabourává zkostnatělé povědomí o hierarchiích v takových společnostech a mužům dává podstatně podřízenější povahu a důležitost. Jako ve většině Almodóvarových filmů, tady hrají prim ženy, je to ryze ženský film. Když dojde k poměrně vyhroceným střetům s ostatními rezidenty, především s „nevlastní dcerou“ Nurčan (Dilara Karabayır ), skoro by si jeden už už dělal ukvapené závěry a polarizoval si obsazené charaktery. Ale v tomto filmu opravdu „sovy nejsou tím, čím se zdají být.“

 

Zrádnost (a zrůdnost), která se ukrývá v na první pohled obětavém a všeobjímajícím nastavení je propastná. O to zajímavější pak je, že „pachatelé“ slouží ve jménu těch nejčestnějších a nejvznešenějších pohnutek, potažmo svého svědomí. Oni do poslední chvíle nemají sebemenší tušení o tom, co svým (generacemi naučeným) jednáním způsobují, jakou medvědí službu prokazují, jak vlastně přispívají k dezintegraci všech rodinných členů a násobí rozčarování, živí křivdy, staví ploty...

 

K tomu spojení se „Sexem ve městě“, nic se snad ani nezdá vzdálenější, než je pojetí toho mravně uvolněného HBO projektu a upjatého (kolikrát žel Bohu na těch nesprávných místech) filmu rakouského tvůrce.

 

To co vyvolává za oceánem maximálně tak ironický úšklebek a chápe se jako denní chleba, způsobuje tady naopak totální emocionální tsunami. Nic pak není tragičtější, než jiná sexuální orientace, není větší hany, než milostná aférka s kolegou v práci.

 

To hodnotím jako velmi přínosné vůči obecnému znecitlivění, ne pro vystavění nějakých nových asketických norem, ale pro připomenutí si, v jak různorodém světě (v tomto případě naneštěstí) stále žijeme. Závěrečná scéna je pro mě naprosto burcující z letargie, do které se tak rád programově dostávám v té naší kolikrát lehce ukonejšené euro realitě. Absolutně vybočuje z nastolené dynamiky, kdy se do té doby odcizení mezi oběma hlavními hrdinkami naznačuje velice spoře a přijde mi unikátní v tom, jak se nejspíš autorovi podařilo docílit svého záměru rozmetat poslední dílky té naší pokroucené konstrukce.


autor: 4236


Další zprávy

Recenze: Temný rytíř povstal
Recenze: Prometheus
Recenze: Avengers
Recenze: Temné stíny
Recenze: Hněv Titánů
Recenze: Tady to musí být
Recenze: Modrý tygr

Nejčtenější

Přidat k oblíbeným, Zaslat na email


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
hledat na Google v Česku Google v Česku
hledat na Google v Česku
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Neděle 12. 7. 2020 Svátek má Bořek
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz