Temný rytíř, Počátek, Interstellar a řada dalších úžasných filmů. Vše díky jednomu muži, Christopheru Nolanovi. Dunkerk, film ze 2. světové války, možná nezněl nejdříve jako úplně dobrý nápad, ale Nolan přišel opět s pojetím, které tu ještě nebylo.

Město Dunkerk zažilo na konci května roku 1940 kritickou situaci. Němci svírali spojence ze všech stran a jako jediné smysluplné řešení zbývalo stažení jednotek přes moře do Británie. Bohužel útoky nepřítele přicházely i ze vzduchu a zdroje pro stažení obrovského množství vojáků byly značně omezené, zvláště když bylo jasné, že se nacisté ve Francii nezastaví a brzy vypukne bitva o Británii. Na pomoc byly proto povolány civilní lodě a velké množství dobrovolníků, kteří se měli pokusit o zdánlivě nemožné.

Tuto historickou událost se Christopher Nolan rozhodl zpracovat poněkud netradičním způsobem. Děj totiž rozdělil do třech prostorových (země – moře – vzduch) a časových rovin (7 dní – 1 den – 1 hodina).

Film tak logicky nefunguje v klasickém dějovém módu, ale zaměřuje se především na obraz a zvuk, které divákovi zprostředkují většinu emocí.

Z výše uvedených důvodů si dokáži představit, že se mnohým divákům bude Dunkerk těžko trávit. Stejně jako byla například Gravitace komorním příběhem jedné osoby i zde je drama spíše na úrovni jednotlivých postav a nejedná se v žádném smyslu o velkolepý válečný zážitek. Další Zachraňte vojína Ryana tedy nečekejte a ani klasikám jakými jsou Příliš vzdálený most či Bitva o Británii se Dunkerk svým pojetím neblíží.

Snímek má na válečný film poměrně střídmou stopáž, která však odpovídá stylu příběhu, jež staví na intenzitě prožitku, a ne na dějové linii jako takové. Herecké výkony jsou bez výjimky velmi dobré, nicméně opět „jen“ slouží celému dramatu a některé známé herce možná ani nepoznáte.

Vzhledem k 70 mm formátu se vyplatí využít promítání v Imaxu na Flóře. Jedná se o jedno z 39 kin na světě, které ještě umí promítat v tomto formátu a zážitek je opravdu ještě o řád intenzivnější, což jsem si mohl vyzkoušet na vlastní oči.

Do filmu je sice možná trochu náročnější se citově zaangažovat, ale jakmile se vám to podaří, je to jízda, ze které se vymaníte až při závěrečných titulcích. Výkřiky typu „Nolan to zase dokázal“ přenechám jiným, i když se s podobnými názory nemohu než ztotožnit.

P.S.

První projekce v klasickém kině pro mě byla za 9/10, ale po následném navštívení Imaxu musím zvednout na maximální hodnocení.