Když jsem kdysi odcházel z "Tance v temnotách", byl jsem docela rozpálený a cloumalo se mnou "spravedlivé" rozhořčení, jaký že je ten Trier sadistický ksindl. Později mi mělo dojít, že mě prostě dostal, jak dokázal vyburcovat celkem silné emoce. Tím vlastně dosáhl základního uměleckého kritéria, které považuje za úspěch všechno, co dokáže vzbudit vzrušenou diskuzi, bez ohledu na pozitivní či negativní konotace. Aktuálně si ale režisér zachovává chladný, skoro až chirurgický odstup, s postavami nemáme žádné pouto, takže je nám celkem jedno, že se jim dějí všechny ty strašné věci. Dokonce i když dojde na děti, nestane se nic, žádný šok se nedostavuje.

Celé mi to přijde jako poměrně dobře čitelné pokračování provokace, kterou začal na tiskovce k Melancholii, kde vedl ony nešťastné, bagatelizující řeči o Hitlerovi. Zdá se, že si nejnovějším počinem jen podtrhuje svoji pozici misantropa (misogyna), ve filmu zaznívá, že si v umění kompenzujeme své (temné) tendence, za které bychom jinak nepochybně skončili v kriminálu. Režisér se prostřednictvím hlavní postavy snaží obhajovat tezi, že zvěrstva páchaná v minulosti zrůdami jako byl Hitler či Stalin, vlastně představují formu extrémního,uměleckého vyjádření. Myslím, že víme dost, abychom pochopili, že Jack je postava se zřetelnými autobiografickými rysy.

I kdyby to všechno byl jenom svérázný vtip a promyšlený exces, pořád zůstává v platnosti, že myšlenkově film vyznívá naprázdno, žádný účinek se nedostavuje, nikdo se nesměje. Co se týče formálního zpracování, drží se Trier pořád svého kodifikovaného stylu, příběh je rozdělen kapitolami, prostříháván nejrůznějšími archivy, propojující slavné masové vrahy s vznešenými umělci (Goethe, Blake, Vergilius jako průvodce). Převážně populární hudba zasazuje děj do příslušné doby a navozuje její atmosféru, stejně tak ovšem svým významem odlehčuje a žánrově ještě intenzivněji film posouvá do nezávažné (rádoby)komediální roviny.