Na motivy knižního bestselleru skandinávského autora Jussi Adlera - Olsena vznikla filmová adaptace titulu Zabijáci v režii Mikkela Nørgaarda. Ta je volným pokračováním rozsáhlejší série z prostředí kriminálního Oddělení Q, prověřujícího odložené případy. Není bez zajímavosti, že natočení prvního dílu Žena v kleci stejnojmenného autora, se ujal v roce 2013 taktéž Nørgaard.

Do konceptu nedořešených či odložených případů ovšem příliš nezapadá kauza dvou zavražděných sourozenců, jejíž vyšetřování se kdysi ukončilo odsouzením mladíka, který se k činu doznal. Ústřední postava, detektiv Carl Mørck (Nikolaj Lie Kaas), je na ulici osloven neznámým mužem a celý případ je znovu otevřen. Ukáže se totiž, že je v něm celá řada nesrovnalostí. Navíc existují osobní důvody, proč se celou věcí zabývat a dát jí přednost před ostatním.

Film pracuje se dvěma rovinami vyprávění. Syžet je organizován střídáním přítomnosti a minulosti. Ta se vrací o dvacet let dříve a je vyjevována delšími retrospektivami. Díky ní se postupně rozplétá předivo vztahů a souvislostí, což ovšem není to nejpodstatnější. Fabule je na detektivní žánr poměrně jednoduchá, divák má možnost soustředit se na působivou vizualitu a ponurou atmosféru snímku. Když bychom se zastavili u žánrového východiska, narazíme na několik neobvyklostí, které nepracují se zažitými principy a postupy. Ze všeho nejvíc na sebe asi upozorňuje porušení pravidla zatajování pachatele. Podobně jako u seriálu Columbo je nám vrah, respektive zločinecká „tlupa“, představena hned zkraje. Přicházíme tím sice o „benefit“ možnosti většího zapojení, troufám si však tvrdit, že celkovému napětí to v žádném případě neubírá. Přinejmenším zůstává stále ve hře odhalování skrytých motivací, charakterů.

Ostatně psychologie jednotlivých postav je nepominutelnou součástí filmu. Carl Mørck je nerudný, do sebe hluboce ponořený člověk, o němž toho příliš neví ani jeho nejbližší spolupracovníci, natožpak divák! Dalo by se říct, že svým nejednoznačným profilem a charakterem zapadá do klasické noirové struktury vyprávění. Nejsou zde ale naplněna zažitá klišé, spojená s tímto stylem a tak náš hrdina ženy spíš ignoruje, stejně tak jako alkohol, zdá se, že jediné čemu je skutečně oddaný, je práce. Nicméně je zde pozorovatelná zřetelná labilita a vratkost. V jedné z finálních scén se dokonce svěřuje se svými sebevražednými sklony. Trochu zarážející a rozporuplná je pak postava Kirsten (Danica Curcic). Na začátku sebevědomá, jakkoliv sociopatická dívka, se na základě traumatických zkušeností proměňuje naplno v silně narušenou ženu žijící na okraji společnosti. Pak se ale zničehonic zázračně uzdraví, její muška a rozhodování se stanou zatraceně přesnými. Tato nelogičnost kazí dojem uvěřitelnosti.

Jinak je ovšem snímek vystavěn autenticky, co se na plátně odehrává je přesvědčivě a přirozené (kdy jsme tohle naposledy mohli zažít v rámci české produkce?). Přes všechnu civilnost a věcnost je zde několik velmi vypjatých brutálních scén. Tady vnímám nejvýrazněji propojení s citovaným Mechanickým pomerančem Stanleyho Kubricka v anotaci. Protože když bychom se zaměřili na příbuznost estetického a formálního pojetí těchto dvou snímků, nenalezneme mnoho příkladů, které by byly sobě vzdálenější. Přesto však existuje vzájemné propojení a tím je mimo již zmiňovaný nekompromisní způsob zachycení vybičované agresivity a syrovosti například motiv násilí bez příčiny. Násilí jako projevu zkaženosti, arogance moci nebo domnělé nadřazenosti a přesycenosti.

Podstatná část filmu se odehrává uvnitř budov, venkovní scény jsou sporadické, nic méně často klíčové pro pochopení motivací postav. Například vytržená sekvence ze zahájení honu a retrospektiva ilustrující průnik do myšlení zvráceného mladíka – budoucího vraha.

Nezáleží na tom, zda jste nebo nejste fandové detektivek a kriminálek. Pokud vás baví dobré filmy, tohle je příležitost, jak jeden z nich vidět!