Geisslers Hoffcomedianten navazují na tradici inscenování barokních divadelních her. Láska ke třem pomerančům, původní hra Carla Gozziho z roku 1761, byla přeložena pro potřeby souboru Kateřinou Bohadlovou, kolektivně upravena a zrežírována Petrem Haškem. Představení, po vzoru lidového divadla, začíná zdánlivě civilní etudou a uvedením souboru. Samotnou inscenaci tvůrci rozčlenili do tří pohádkových dějství, která jsou uvedena a prokládána prologem, děkovnými proslovy, komentáři a hádkami dvou čarodějů – vypravěčů, písněmi a tancem. Soubor, ve spolupráci s Otakarem Faifrem, scénář upravil a obohatil o aktualizační prvky - mobilní telefon, podomní prodej nožů nebo současné populární písně.

Scénografky Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová jednoduše a efektně zaplnily prostor papírovými krabicemi od banánů s otevřeným dnem, ze kterých herci v dokonalé souhře staví hrad, interiér pokoje nebo kuchyně, brány, výtah, loď, skateboard i s ubíhající krajinou, herní automaty, ale také batohy, televize, poprsí pekařky Zuzany, dokonce i záblesky vzpomínek. Scénické obrazy doplňuje projekce, většinou funkčně a podpůrně. Kromě krabic se na scéně objevuje velké množství zeleniny a ovoce, banánové zbraně, pórkoví strážci na hradbách, citronová kletba a pomeranče jako objekt chorobné touhy. Jednotné, barokem inspirované kostýmy, jsou v barvách bílé, šedé a černé s červenými detaily, což umožňuje vyniknutí výrazně barevného ovoce a zeleniny. Jejich jednoduchost souzní s celkovým výtvarným pojetím inscenace.

Pro Geisslers Hoffcomedianten je nápaditá scénografie typická, stejně jako brilantní herecké výkony. Velké množství postav ztvárňuje sedm herců, kteří, ač se kostýmně nemění, plynule přecházejí z role do role. Stylizované herectví působí komicky, ale ne afektovaně, Geisslers postavy nepsychologizují, odkazují se k pohádkovým typům, které obohacují o současné rysy, například chudý sluha - prodavač nožů jako self-made man, nebo princ jako mutující pubescent.

Láska ke třem pomerančům plyne s lehkostí, s komickým nadhledem, v poetice ve které si najdou své jak děti, tak dospělí. Forma je do detailu propracovaná a působivá, ale převažuje nad obsahem. Geisslers Hoffcomedianten předvádějí své nejlepší výkony, místy narážejí na neduhy naší společnosti, extremizují dnešní fenomény, ale nepředávají divákům žádné zásadní sdělení, téma, o kterém by se mělo diskutovat, aktuální situaci, na kterou by se mělo upozornit. Jedná se spíše o obdivuhodnou podívanou než k přemýšlení vyzývající reflexi nebo postoj k dění, jevu, osobě. I přesto je ale zhlédnutí jakékoli inscenace tohoto souboru, tuto nevyjímaje, velkou radostí.