Milovat majetek, chlast a užívat si to. Jediný bůh je sporák a smrt člověka neznamená nic kromě smutečních jednohubek. Nenávidět bratra, nenávidět sebe. Být sám a vysmívat se světu. Dva bratři, jeden kněz a mladá holka, to je Osiřelý západ Martina McDonagha v podání Divadla Petra Bezruče.

Osiřelý Západ Martina McDonagha je hořkým příběhem se specificky drsným, ale trefným humorem. V malé irské vesnici žijí dva bratři, kterým právě zemřel otec. Jeho smrt v nich však neprobouzí lítost ani stesk, nýbrž starost o pozůstalost. Nemají pro sebe jediné vlídné slovo, ale i přes vzájemnou nenávist je k sobě poutá děsivé tajemství. Místní farář Welsh se snaží jejich spory tišit, vzbudit v nich sourozenecké city a šířit mír a lásku mezi ostatními obyvateli vesnice. Marně. Mezitím mladinká Girleen prodává domácí pálenku a svou krásou provokuje přítomné muže.

Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová vyzdvihuje komickou rovinu inscenace. Nachází prostor jak pro groteskně absurdní momenty, tak pro laciné vtípky, navíc u každé postavy akcentuje jeden charakterový rys, na nějž se herec soustředí. Notorického materialistu Valena (Ondřej Brett) charakterizují afektovaná gesta, komické postoje a občasné hysterické výlevy. Jeho bratr Coleman je naopak nezodpovědný buran, což demonstruje Lukáš Melník širokou houpavou chůzí a bojovým postojem s nahrbenými zády. Nadávkami a ranami se na jevišti opravdu nešetří. Bohužel jejich naturalistické provedení, či krev tekoucí po rukou a obličejích, odvádí pozornost od složitých psychologických rozměrů vztahů.

Alkoholismu propadající otec Welsh v podání Dušana Urbana, přerůstá do tradičně hraného opilství. Jeho patetický monolog těsně před smrtí a samotné sebeobětování následně působí jako teatrální gesto. Zbývá už pouze Girleen (Sarah Haváčová), záblesk světla nad potemnělou obcí, puberťačka s romantickým srdcem schovaným za drsňáckou image.

Zdůraznění jednoho z povahových rysů postavy zplošťuje, a i přes salvy smíchu otřásající hledištěm je obtížné proniknout do psychologie postav a identifikovat jejich motivaci. Colemanova traumata, která vrcholí vraždou vlastního otce, jsou pouze nastíněna, stejně tak jako příčina neschopnosti bratrů společně koexistovat. Jejich vzájemná nenávist, cynický přístup ke smrti a absence víry neústí nikam. Inscenace končí tam, kde začala, v koloběhu života bez naděje na zlepšení.

Jednoduchá scéna Jaroslava Čermáka se výrazněji nemění. Děj se odehrává v domě bratrů, pouze jedinkrát se přesouvá k rybníku ponořenému do tmy a mlhy, podkreslenému zvuky kuňkání žab a houkání sovy. Interiéru domu vévodí police se soškami svatých a později stejně zbožňovaný sporák. Scéna postupně tone v záplavě vysypaných chipsů a vylité kořalky. Nepořádek na jevišti odkazuje k nepořádku v duši obyvatel Leenane.

I přes veškerou grotesknost tvoří inscenace mrazivou sondu do života obyvatel jedné vesnice, kde je každý svým způsobem osiřelý, neschopný se přiblížit druhému, natož si jej pustit k tělu. Víru v Boha i v sebe sama nahrazuje fixace na hmotné statky. Nic není svaté, zakázané, ani trestuhodné. Bezruči podávají reflexi současnosti, kdy nenávist mezi lidmi, touha po hmotném majetku a neuznání morálních hodnot hýbe celým světem.

Osiřelý západ Janky Ryšánek Smiedtové se výrazně odklání od řady inscenací Divadla Petra Bezruče, které hojně pracují s divadelním znakem a metaforou (např. Mikuláškův Evžen Oněgin, Divoká kachna, nebo Pěna dní Anny Petrželkové). Svým realistickým pojetím a nevelkým prostorem pro diváckou interpretaci, tak spíše spadá do kategorie komedie pro běžné publikum, než pro náročného diváka. Přesto má potenciál oslovit širokou veřejnost, především pro důležité poselství, jež do textu ukryl McDonagh, a které inscenace do jisté míry předává.

Píše Markéta Zborníková