Už samotný pojem židovský western bychom mohli považovat za nonsens. Nicméně je výsostným uměním Taboriho vyjádřit i v relativně odporujících si charakteristikách a prakticky nespojitelných tématech a žánrech existenční a společenské problémy v celé jejich hloubce. Pro tvůrce KSA není Bílý muž prvním inscenovaným dramatickým textem Georgie Taboriho. Předcházející Goldbergovské variace v režii Ivana Krejčího a Jubileum André Hübner-Ochodla vzbudily u odborného publika pozitivní ohlasy, což však ještě neimplikuje budoucí úspěch.

Ostravský Bílý muž aspiruje na žánrovou synkrezi na pomezí klauniády, či pohybové grotesky a filmu, smíšené s tragickou tematiku holocaustu. Dramaturg Tomáš Vůjtek představuje postavy žida Weismanna, jeho dcery Ruth, i mladíka Joea v odstupu a nadsázce, sklouzávající místy až k parodii. V postavě Weismanna je tematizován typicky židovský námět trestu, jednak ztrátou rodiny v koncentračním táboře a také výchovou postižené dcery Ruth. Naopak indiánský mladík Joe je obtížně zařaditelný. V průběhu hry o postavě Rudé tváře dostáváme pouze kusé informace, které dohromady nedávají komplexní obraz minulosti postavy, ba ani nepodávají nápovědu.

Režisér André Hübner-Ochodlo tvoří mozaiku nejrůznějších malých forem zarámovaných místně a časově v prostředí pouště. Vedle sebe tak stojí gagy, taneční čísla či tanec, jejichž návaznost je však místy nesrozumitelná, až rušivá.

Dalším z poněkud problematických prvků je scénografie Hübner-Ochodla. V návaznosti na snahy o vytvoření westernu, v rámci Tarantinovského sarkasmu, umístil na scénu vysoce kontrastní až laciné plakáty pouště, v popředí doplněné o svítící kameny. Dotek civilizace, jakožto ironizace původních biblických konotací pouště, je zřejmý v podobě ležící záchodové mísy. Na hranici nevkusu se pohybují i plyšová zvířata na scéně, jejichž oči se rozsvěcují.

Podobně nejednotná je i hudba Adama Zuchovského. Westernová znělka naprosto neodpovídá následnému jevištnímu útvaru, stejně jako čísla s živým zpěvem.

Nejintenzivnějším prvkem je herecká složka. Scéně dominuje Ruth Pavly Dostálové, setrvávající v neustálé svalové tenzi, či tiku, jejímž stejně výrazným partnerem je stylizovaný indián Joe v podání Petra Panzerbergera. Oproti těmto vysoce aktivním a dynamickým postavám stojí nejistý Weismann Marka Cisovského, který v kontrastu s nimi naneštěstí zaniká. Velmi intenzivní fyzické herectví Dostálové a Panzerbergera strhává veškerou diváckou pozornost na konkrétní hereckou akci, čímž je zastíněna téměř celá metaforická rovina inscenace.

Za zvážení stojí, zda-li celý koncept scénografie chápat jako nepodařené filmové kulisy, odkazující k minulosti Joea, pro než však není podáno diváku žádné vodítko. Tuto problematiku charakteristiky postav lze připsat dramaturgicky nejistému vedení. Samotná inscenace spojuje velké množství elementů a divadelních znaků, na které divák, kvůli intenzivní herecké akci, není schopen reagovat. Tvůrcům se podařilo podtrhnut Taboriho komický potenciál, a ironii, bohužel se ale vytrácí symbolismus a existenční hloubka. Zajisté zde platí, že méně je někdy více, a u inscenování Taboriho her dvojnásob.